Skandinávské pohoří: průvodce nejsevernějším horstvem Evropy

Skandinávské pohoří je nejdelší horský hřeben v Evropě. Táhne se přes 1 700 kilometrů od jižního Norska až k Barentsovu moři, prochází třemi zeměmi a na obou svých stranách vytváří dvě naprosto odlišné krajiny.

Na západě padá do Atlantiku fjordy hlubokými přes kilometr. Na východě se sklání do rozlehlých plání, kde můžete jít dva dny, aniž byste zahlédli cestu. Je to jedno pohoří - a přesto to na každé straně vypadá, jako byste byli na jiném kontinentu.

Skandinávské pohoří v kostce

• Rozloha: přibližně 1 700 km na délku, místy až 320 km na šířku
• Země: Norsko, Švédsko a nejzazší severozápad Finska
• Nejvyšší vrchol: Galdhopiggen, 2 469 m n. m. (Norsko, Jotunheimen)
• Stáří: kaledonské vrásnění, zhruba před 400–490 miliony let
• Největší ledovec: Jostedalsbreen v Norsku - největší ledovec kontinentální Evropy
• Místní názvy: Skanderna nebo fjällen (švédsky), Kjolen či Den skandinaviske fjellkjeden (norsky)

Kde Skandinávské pohoří leží

Hřeben začíná v jižním Norsku zhruba na úrovni Stavangeru, míří na severovýchod přes celé Norsko, tvoří téměř celou norsko-švédskou hranici a končí až za polárním kruhem u pobřeží Severního ledového oceánu. Malým cípem zasahuje i do severozápadního Finska.

Norské označení Kjolen znamená „kýl" - pohoří skutečně tvoří páteř celého poloostrova a funguje jako hranice v mnoha smyslech najednou: politická, klimatická i jazyková.

Klíčová věc, kterou je potřeba pochopit hned na začátku: pohoří je výrazně asymetrické.

Tahle asymetrie určuje úplně všechno — od toho, kde rostou ledovce, po to, jakou bundu si zabalíte.

Proč pohoří vypadá, jak vypadá

Skandinávské pohoří je staré. Vzniklo při kaledonském vrásnění, kdy se před zhruba 400–490 miliony let srazily kontinenty Laurentie a Baltika a uzavřely mezi sebou oceán Iapetus. V té době mohl hřeben dosahovat himálajských rozměrů.

Z původních hor ale prakticky nic nezbylo. Stovky milionů let eroze je srovnaly téměř k základně. To, co vidíte dnes, je výsledek pozdějšího výzdvihu — a hlavně ledovců.

Během posledních dvou milionů let pokrýval Skandinávii opakovaně mohutný ledovcový štít. Ten vyhloubil dnešní údolí ve tvaru U, vybrousil fjordy pod úroveň mořské hladiny a odnesl měkčí horninu. Zůstaly zaoblené plošiny a ostré vrcholy, které trčely nad ledem jako ostrovy.

Právě proto má pohoří dvě tak odlišné tváře: vrcholy ve vidda oblastech vypadají jako mírné kopce nad plání, zatímco pár desítek kilometrů na západ tytéž horniny tvoří tisícimetrové stěny nad fjordem.

Ještě jeden detail stojí za zmínku: pevnina se v Skandinávii dodnes zvedá. Po roztátí ledovcového štítu se zemská kůra pomalu narovnává a některé oblasti přibývají několik milimetrů ročně. Pohoří tedy technicky vzato pořád roste — jen pomaleji, než ho eroze ubírá.

Nejvyšší vrcholy Skandinávie

Všechny norské dvoutisícovky se koncentrují do relativně malé oblasti v jižním Norsku — hlavně do Jotunheimenu a okolí. Sever pohoří je nižší, ale díky nízké hranici lesa působí drsněji.

Vrchol, který ztratil prvenství

Glittertind byl dlouho považován za nejvyšší horu Norska. Měl na vrcholu ledovcovou čepici, která ho zvedala nad Galdhopiggen.

Čepice se ale ztenčuje. Bez ledu měří skalní vrchol zhruba 2 452 metrů — tedy o nějakých sedmnáct metrů méně než Galdhopiggen. Prvenství tak přešlo na sousední horu a Glittertind se stal učebnicovým příkladem toho, jak ustupující led přepisuje mapy.

Ta samá věc se stala i ve Švédsku. Jižní ledovcový vrchol Kebnekaise byl dřív nejvyšším bodem země — od roku 2018 už není. Podrobně jsme se tomu věnovali v článku Kebnekaise: vše, co potřebujete vědět o nejvyšší hoře Švédska.

Dva nezávislé vrcholy, dvě země, stejný důvod.

Norská strana: fjordy, ledovce a Jotunheimen

Norská část pohoří je dramatičtější a turisticky vytíženější. Hory tu často začínají prakticky na hladině moře, takže i výstup na „tisícovku" znamená plné převýšení od nuly.

Jotunheimen — „domov obrů" — je nejvyšší oblast celé Skandinávie. Na ploše menší, než má Krkonošský a Šumavský národní park dohromady, se tu tísní víc než dvě stě vrcholů nad 2 000 metrů. Vede tudy i Besseggen, ostrý hřeben mezi jezery Gjende a Bessvatnet, který patří k nejchozenějším jednodenním trasám v Norsku.

Hardangervidda je opakem Jotunheimenu: největší náhorní plošina v Evropě, přes 6 000 km2 holé, větrné a téměř ploché krajiny ve výšce kolem 1 100–1 200 metrů. Žije tu poslední velké stádo divokých horských sobů v Evropě.

Dovrefjell je jediné místo v Evropě, kde volně žijí pižmoni. Nejsou původní — byli sem vysazeni ze Grónska ve 20. století — ale dnes tvoří stabilní populaci. Pozorují se z uctivé vzdálenosti; jsou to velká a nevyzpytatelná zvířata.

Rondane se v roce 1962 stal vůbec prvním norským národním parkem. Má mírnější, oblejší tvary než Jotunheimen a je oblíbený pro vícedenní přechody mezi chatami.

Lofoty a Lyngenské Alpy na severu jsou samostatná kapitola — ostré štíty vystupující přímo z moře, oblíbené mezi skialpinisty a fotografy.

A pak jsou tu fjordy. Sognefjord je s délkou kolem 205 kilometrů a hloubkou přes 1 300 metrů nejdelší v Norsku. Geirangerfjord a Naroyfjord jsou zapsané na seznamu UNESCO. Nejznámější vyhlídková místa — Preikestolen, Trolltunga a Kjeragbolten — leží právě nad fjordy a v sezóně jsou hodně navštěvovaná.

Švédská strana: fjäll, prázdno a Laponsko

Východní svah je mírnější, sušší a mnohem prázdnější. Švédi pro tuhle krajinu používají slovo fjäll — horský terén nad hranicí lesa, tedy holé pláně s nízkou vegetací.

Hranice lesa tu leží nízko: v Laponsku často už kolem 600–700 metrů. I nevysoký kopec se proto chová jako vysokohorský terén.

Nejvyšší je Kebnekaise (~2 097 m). Nejdivočejší je Sarek — národní park bez značených cest, chat a mostů, kde se brodí ledovcové řeky a nejbližší silnice může být čtyři dny chůze daleko. Nejschůdnější vstup do oblasti nabízí Abisko a z něj vycházející Kungsleden, zhruba 440 kilometrů dlouhá „Královská stezka" s chatami po celé délce.

Švédské části pohoří jsme věnovali samostatný průvodce: Švédské hory: průvodce po pohořích, vrcholech a trecích na severu

Finská část: Halti a Käsivarsi

Finsko má ze Skandinávského pohoří jen malý díl — oblast Käsivarsi v nejzazším severozápadním cípu země, tam, kde se finská mapa zužuje do „paže".

Nejvyšším bodem Finska je Halti s 1 324 metry. Zajímavost: samotný vrchol hory (finsky Háldičohkka, ~1 365 m) leží už na norském území. Finsko tak vlastní jen svah. V roce 2016 vznikla v Norsku občanská iniciativa, která navrhovala darovat Finsku k stému výročí nezávislosti posun hranice tak, aby vrchol připadl jemu — nakonec z toho ale sešlo.

Käsivarsi je oblast bez silnic, s divočinou spravovanou jako erämaa-alue (pustinná oblast) a s velmi řídkou sítí chat. Je to nejmenší, ale nejméně navštěvovaná část celého pohoří.

Ledovce Skandinávie

Skandinávské pohoří má stovky ledovců a naprostá většina z nich je na norské straně — díky obrovským srážkám z Atlantiku.

• Jostedalsbreen je největší ledovec kontinentální Evropy, s plochou kolem 470 km2. Z hlavní masy vybíhají splazy do údolí, z nichž nejznámější je Briksdalsbreen.
• Svartisen na severu Norska je druhý největší a jeho splazy sestupují nezvykle nízko — místy skoro k mořské hladině.
• Folgefonna a Hardangerjokulen patří k dalším velkým jihonorským ledovcům.
• Storglaciären na masivu Kebnekaise je jedním z nejdéle a nejpodrobněji měřených ledovců na světě — výzkumná stanice Tarfala ho sleduje od 40. let 20. století.

Společný jmenovatel: ustupují. Data z Tarfaly i norských měření ukazují dlouhodobý úbytek, který v posledních dekádách zrychlil. Proto se v Skandinávii mění výšky vrcholů častěji než jinde v Evropě.

Sápmi: pohoří, které je zároveň domovem

Skandinávské pohoří není prázdná divočina. Prochází napříč Sápmi — územím Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie, které se rozkládá přes Norsko, Švédsko, Finsko i ruský poloostrov Kola.

Chov sobů tu není folklor, ale živé odvětví. Když jdete přes laponské pláně, procházíte pastvinami, které někomu patří a někdo na nich pracuje. Prakticky to znamená pár jednoduchých pravidel: stádo neobcházet zblízka, psy na vodítko, netábořit v cestě migrujícím zvířatům.

Sámské názvy jsou v pohoří všudypřítomné a často popisné. Kebnekaise pochází ze sámského Giebmegáisi, tedy zhruba „kotlový hřeben". Sarek, Áhkká, Halti — všechno jsou sámská jména, která tu byla dřív než mapy.

Švédská část pohoří kolem Sarku a Padjelanty je od roku 1996 zapsána na seznam UNESCO jako Laponie — a to výslovně jako smíšená lokalita: chráněná je tu příroda i způsob života, který ji po staletí utváří.

Nejznámější treky a výstupy

Pro úplnost: existuje i Norge pa langs, přechod Norska po délce z jihu na sever. Trvá zhruba čtyři až šest měsíců a měří přes 2 500 kilometrů. To už je ale jiná kategorie.

Kdy vyrazit a co čekat od počasí

Sezóna se liší podle toho, na které straně a v jaké šířce jste.

Obecné pravidlo: hlavní pěší sezóna trvá od konce června do poloviny září, přičemž druhá polovina srpna bývá nejlepším kompromisem mezi počasím, komáry a davy.

Počasí je tu ale hlavně rychlé. Na otevřených pláních nad hranicí lesa nemá vítr co brzdit a přeháňka může přijít třikrát za den. Švédské i norské doporučení zní stejně: nepodceňujte kombinaci větru a vlhka. Osm stupňů s deštěm a bočním větrem odvádí teplo rychleji než suchý mráz.

Právo volného pohybu

Norsko i Švédsko mají zakotvené právo volného pohybu v přírodě — švédsky allemansrätten, norsky allemansretten. V Norsku je od roku 1957 součástí zákona o pobytu v přírodě.

V praxi je princip v obou zemích prakticky stejný a shrnují ho dvě slova: nerušit, neničit.

• Stanovat lze jednu noc na jednom místě, na delší pobyt je potřeba souhlas vlastníka.
• Držte odstup od obydlí — v Norsku je zákonem stanoveno minimálně 150 metrů.
• Ohně jen tam, kde nehrozí požár. V Norsku platí od dubna do poloviny září plošné omezení rozdělávání ohňů v lese a jeho blízkosti.
• Neničte vegetaci. Sobí lišejník roste desítky let.
• Odpadky si nesete zpátky. Všechny.
• V národních parcích platí přísnější pravidla než obecné právo volného pohybu — ověřte si je předem.

Jak se vybavit

Skandinávské pohoří netrestá za nadmořskou výšku. Trestá za vlhko a vítr.

Nejvyšší vrchol měří necelých 2 500 metrů — v alpském měřítku nic zvláštního. Jenže tyhle hory leží o dvacet stupňů zeměpisné šířky severněji, hranice lesa je nízko a mezi vámi a Atlantikem často nestojí vůbec nic.

Základ, na kterém se nešetří:

• Vrstvení místo jedné tlusté bundy. Funkční základní vrstva, izolace, nepromokavá svrchní vrstva. Vrstvy se přidávají podle větru, ne podle teplotoměru.
• Skutečná hardshellová bunda s kapucí. Rozdíl mezi „voděodolnou" a „nepromokavou" se na norské straně projeví během první hodiny.
• Nepromokavé kalhoty. Podmáčený terén je standard, ne výjimka.
• Čepice a rukavice i v červenci. Na plošině ve výšce 1 200 metrů to není přehnané.
• Boty s dobrou podrážkou. Mokrá skála a rašeliniště jsou běžný povrch.
• Repelent a moskytiéra na hlavu pro červencové Laponsko.
• Papírová mapa a kompas. V Sarku nutnost, jinde pojistka.

Hory, které daly značce jméno

2117 of Sweden je pojmenovaná po jižním vrcholu Kebnekaise — po výšce, kterou naměřil v roce 2003. Ledovec od té doby ustoupil a číslo v názvu už neodpovídá skutečnosti.

Nechali jsme ho tam schválně. Ve Skandinávském pohoří se výšky vrcholů mění a mapy se přepisují — od Glittertindu na jihu Norska po Kebnekaise v Laponsku. Číslo v našem názvu je pevný bod v čase, proti kterému je ta změna vidět.

Tyhle hory jsou staré, otevřené a nedávají nic zadarmo. Přesně z takového prostředí vznikla naše výbava.

Prohlédnout kolekci →